Publikováno v magazínu Koktejl, číslo 9, rok 2013
V Austrálii najdete více než pěti sty národními parky. Před odjezdem do země protinožců jsme se tak nemohli shodnout, které z nich vybrat do našeho itineráře cesty. I když jedna jasnou výjimku jsme vlastně přeci jen našli. O návštěvě národního parku Kakadu nepochybuje na jedinou vteřinu ani jeden z nás. V Darwinu, hlavním městě Severního teritoria, si půjčujeme auto s náhonem na všechna čtyři kola. Pro důkladný průzkum národního parku Kakadu je čtyřkolka nezbytností. Po třech hodinách na cestě a dvou stech ujetých kilometrech konečně míjíme hranici a jakousi vstupní bránu parku. Je poslední červencový týden. Již čtyři měsíce tu nepršelo a období sucha je právě na svém vrcholu. Krajina, kterou projíždíme, je vyprahlá. Horký vzduch se líně převaluje a bere energii všemu kolem. Zlatavě žlutá tráva i vedrem znavené stromy jsou téměř bez života. V těchto nehostinných časech šetří drahocennou energii a čekají na životadárné období dešťů. Na to si všichni ale ještě dva měsíce musí počkat. Téměř čtyřiceti stupňové horko, které v těchto dnech na severu Austrálie panuje, je nesnesitelné i pro nás. Dostatečné zásoby tekutin jsou v těchto vyprahlých časech nezbytností.
Před samotným průzkumem parku se zastavujeme v informačním centru Bowali, kde platíme poplatek 25 AUD za tzv. Park pass. Od chvíle zakoupení nás opravňuje pobývat v Kakadu celé dva týdny. Tolik času bohužel nemáme, alespoň však víme, že budeme-li se tu chtít zdržet o den či dva déle, není to vůbec žádný problém. V Bowali se také ubezpečujeme, že všechny trasy a okruhy, které jsme si vybrali k návštěvě, jsou průjezdné. V parku panují dvě roční období. Již zmiňované období sucha zasahuje každoročně od dubna do září a vyznačuje se především vysokými teplotami a minimem srážek. V tomto období klesnou hladiny všech místních říček a řek, a po parku se tak vytvoří celá řada slepých ramen a tůní se stojatou vodou, tzv. billabongů. V této nehostinné době jsou právě tyto billabongy pro mnoho druhů živočichů jediným zdrojem vody. Velké nebezpečí pro tuto oblast představují ve vyprahlých časech samovolně vzniklé ničivé požáry. Na cestě parkem co chvíli míjíme cedule, které na jasně srozumitelné stupnici upozorňují na výši tohoto rizika. Velmi nás zaujal fakt, že již před mnoha tisíci lety znali původní obyvatelé Austrálie Aboriginci žijící v této části kontinentu způsob, jak těmto samovolným vznícením suché trávy zabránit. Techniku kontrolovaných požárů od nich později převzala i správa parku. Malými ohni je tak zajištěna nejen prevence, ale také slíva parku tímto způsobem oživuje krajinu. Ani se tak nepodivujeme, když projíždíme buší, jejíž suchou trávu pohlcuje téměř nenápadný leč kontrolovaný oheň.
Téměř 90 % ročního úhrnu srážek v Kakadu (cca 1 500 mm) spadne v období dešťů, které panuje od října do března. Toto období se vyznačuje především častými silnými bouřkami a tropickými přívalovými dešti. Krajina v parku se opět zazelená a ožije svěžestí. Hladina řek na mnoha místech vystoupá až o tři metry, což má za následek vylití řek z jejich koryt a vytvoření četných záplavových oblastí, bažin a mokřadů. Mnohé z terénních cest se v tomto životadárném období stává díky vodě nepřístupnými. Jako první zastávku a ideální místo pro strávení noci vybíráme lokalitu s názvem Four Mile Hole. Do setmění zbývá několik málo hodin. Park je rozlehlý, a proto musíme pospíšit, abychom na místo dorazili dříve, než vše pokryje tajemná noc. Míst k přespání je po celém Kakadu dostatek. Mnoho z nich návštěvníkům nabízí velmi komfortní zázemí s toaletami, umývárnami, teplou vodou, připojením k elektrickému proudu, na několika místech dokonce i možnost využít vybavených pokojů. V tuto chvíli však ještě nejsme tak nároční a luxus moderního světa měníme za romantické dobrodružství. Sjíždíme z hlavní silnice parku Arnhem Higway a offroadovou cestou se vydáváme směrem k říčce s příznačným názvem Wildman River. Táboření je zde oficiálně povoleno, ale všechny návštěvníky parku varuje jeho správa před možnými útoky dravých predátorů obývajících zdejší vody. Žluté cedule s výstižným obrázkem krokodýla nás trochu znervózňují a přivádí k myšlenkám, zda jsme si vybrali správně. Podél břehu řeky však vidíme hned několik stanů. Australan Jack, náš nový soused, nás uklidňuje. “Tady jste v bezpečí, jezdím sem už dvacet let rybařit a krokodýla jsem na tomto břehu nespatřil ještě ani jednoho”. Jeho slovy se sice necháváme uklidnit, ale i přesto si stan stavíme o něco dál od řeky než všichni ostatní. Správci parku jako bezpečnou vzdálenost uvádějí 50 metrů od břehu. Rad a doporučení rangerů v tomto případě dbáme. Úplně nám stačí, že se západem slunce se stáváme obětí místních hladových komárů. Další mnohem větší žaludek rozhodně vyplnit nehodláme.
“Chcete vidět krokodýly?” ptá se nás Jack, který u večeře zaznamenává náš zájem o tyto plazy. “Mám tu motorový člun. Když budete chtít, zítra ráno vás za nimi můžu zavézt. Podél řeky nedaleko odtud jich uvidíme určitě spoustu.” S Adamem se nám zalesknou oči vzrušením a s nadšením Jackovu nabídku přijímáme. Od této chvíle se nemůžeme dočkat rána. Po večeři si ještě chvíli užíváme atmosféru tohoto jedinečného místa. Rudé zapadající slunce prosvítá skrz husté koruny stromů, které lemují meandr řeky. Hlasitý zpěv i ševelení ptáků, zvuk praskajícího ohně i vůně jeho kouře vše ozářeno zlatavým svitem posledních dnešních paprsků dodávají celému místu skutečně nezaměnitelný punc romantiky. S Adamem téměř mlčky sedíme ještě chvíli před ohněm a relaxujeme. Příroda je skvělým místem pro uklidnění. A stačí k tomu tak málo. Zastavit se a vychutnat si ji v její nejčistší podobě. Ráno vstáváme brzy. Už v šest hodin jsme na nohou, po vydatné snídani a všemi smysly si užíváme probouzející přírodu, která je po klidné noci opět plná čerstvě nabité energie a svěžesti. Jack je přesný. Již o půl sedmé se všichni tři scházíme u jeho lodi a vyrážíme za krokodýly. V parku žijí dva druhy. Krokodýl Johnsonův je australským endemitem. Dorůstá délky okolo tří metrů a charakterizuje ho jeho zúžená tlama. My se však toto ráno vydáváme za mnohem nebezpečnějším predátorem zdejších vod – krokodýlem mořským. Krokodýl mořský je největším krokodýlem a zároveň plazem na světě. Dorůstá až neuvěřitelné šestimetrové délky a ti největší jedinci mohou vážit téměř jednu tunu. Vyskytuje se nejen v řekách a brakických vodách u ústí řek, občas zavítá také do moře. Vědci zaznamenali jedince plující mořem až 1000 km od pevniny. Mohutná hlava krokodýla mořského tvoří téměř jednu třetinu délky celého těla. V široké tlamě ukrývá tento druh krokodýla svou největší zbraň – osmašedesát ostrých až třináct centimetrů dlouhých zubů, zpod kterých nemá kořist šanci uniknout. Zajímavé je, že krokodýli mají vyvinuté velmi silné svaly pro zkus. Naopak svaly, kterými tlamu otvírají, jsou až extrémně slabé. Obavy z toho, že bychom snad tyto živočichy v národním parku Kakadu nespatřili, jsou na tomto místě zcela zbytečné. Během chvíle nám Jack nataženou rukou směřující k břehu řeky ukazuje první kousek. No spíš čtyřmetrový kusanec líně se povalující a slunící na břehu řeky. Díky Jackově lodi můžeme tyto predátory zdejších vod pozorovat na vzdálenost několika mála metrů. Tento druh krokodýlů nejčastěji loví ryby, vodní ptáky, ale nepohrdne ani většími kousky, jako například krávami, buvoly nebo klokany, kteří se chodí napít k vodě. Kořistí, pro neopatrnost často velmi snadnou, může být krokodýlům mořským také člověk. V Austrálii jsou těmito živočichy v průměru napadeni a v mnoha případech i usmrceni dva lidé ročně. I Jack má v rukávu příběh, ve kterém nám během vyjížďky vypráví, jak krokodýl napadl jeho kamaráda. Ten měl však štěstí a útok přežil. Pohled na ohromného predátora v nás vzbuzuje nejen údiv, ale především velký respekt. Příroda ve své dokonalosti dokáže být i krutá a nemilosrdná, pomyslím si. Chvíli váhám, zda jsme na motorovém člunu v bezpečí. Dva metry od nás totiž právě pomalu pluje jeden krokodýl. Tito mohutní živočichové dokážou vymrštit až dvě třetiny svého těla nad hladinu vody. Náš člun naštěstí všichni přítomní dravci ve vodě i na břehu naprosto ignorují. Většinou mají totiž důležitější věci na práci, vyhřívat se na sluníčku. Jelikož krokodýli nejsou schopni regulovat tělesnou teplotu za pomoci metabolizmu, musí si teplo do svého těla naakumulovat. Na březích zdejších řek se proto sluní po celé dny. Krokodýli mají také velmi tvrdou kůži často zpevněnou kostěnými deskami, tzv. osteodermy. Nedokážou se proto potit. V horkých částech dne tak vždy leží s otevřenou tlamou, díky čemuž dokážou přes sliznici odpařit vodu, a zabránit tak přehřátí organismu. Vyjížďka po Wildman River nemá chybu. Pozorování těchto dravců na vzdálenost dvou metrů je skutečně adrenalinovým zážitkem. Ani nám to nepřijde, ale zpět k tábořišti se vracíme po pěti hodinách, během kterých jsme měli možnost pozorovat asi dvacet krokodýlů. Plavba naprosto předčila všechna naše očekávání. Děkujeme Jackovi za jeho čas, loď a vstřícnost i nezapomenutelný zážitek.
Jak se na vlastní oči neustále přesvědčujeme, svět národního parku Kakadu je velmi pestrý. Celá rozlehlá oblast chrání širokou škálu prostředí. Na naší cestě parkem tak obdivujeme divoký svět řek, říček a billabongů, ale také bohatý život mokřadů a bažin, mangrovových porostů, vápencových skalních formací, eukalyptů i rozsáhlých nížin. V parku žije nesčetné množství druhů rostlin a živočichů. Nejpočetněji je zde zastoupeno vodní ptactvo. V letáčku, který jsme dostali v návštěvnickém centru Bowali, jsme se dočetli, že park je domovem pro tři miliony ptáků. Z počátku se nám tomuto číslu nechce ani věřit, ale zastávka u mokřadu Yellow Water nás přesvědčuje, že toto číslo je reálné. Koncentrace ptactva na jednom místě je neuvěřitelná. V národním parku Kakadu vědci zaznamenali celkem 280 druhů ptáků. V Yellow Water posloucháme hašteřivé zpěvy papoušků kakadu žlutočečelatých, pozorujeme husovce strakatého, podivujeme se nad netradičním zobákem kolpíků bílých, obdivujeme eleganci ibisů australských nebo majestátnost luňáků hvízdavých, kteří se vznáší nad našimi hlavami. Ptačím králem zdejších vod je však čáp černokrký, nesprávně nazývaný jabiru. Jako skutečný ptačí pán zdejších vod se promenáduje přímo před námi a hledá, co by kde sezobl. Celý tento ornitologický ráj zdobí krásně rozkvetlé lekníny plující po vodní hladině.
Národní park Kakadu je s rozlohou 19 804 km2 největším národním parkem Austrálie. Jeho jedinečnost tkví nejen v bohaté a rozmanité přírodě, ale také v odkazu jedné z nejstarších žijících civilizací tohoto světa. Již před 40 000 lety tu žili původní obyvatelé Austrálie Aboriginci, kteří zde v průběhu věků zanechali přes 7 000 skalních maleb. Ty zaznamenávají jejich tajemné příběhy z časů, kdy vznikal svět, i každodenních zvyklostí a činností. Některé tyto malby jsou k vidění v části zvané Ubirr nebo v oblasti Nourlangie. Na rudě zbarvených skalách si fascinovaně prohlížíme tzv. rentgenové malby. Přírodními barvami jsou všude kolem nás vyobrazeny nejrůznější druhy zvířat z pohledu vnitřní stavby těla. V tuto chvíli nám už je jasné, proč se právě tomuto aboriginskému stylu maleb říká rentgenový. Zdejší původní obyvatelé totiž vyobrazovali zvířata i lidi z pohledu jejich vnitřní stavby, tedy s kostmi a orgány. Je až neuvěřitelné, jak před tolika lety dokázali vnitřní stavbu organismů propracovat a dokonale vystihnout. Všímáme si také, že vedle zvířat se na skalách objevují i nejrůznější mytologické postavy, válečníci a také kolonizátoři, kteří sem postupně přicházeli a zabírali aboriginskou půdu. Více jak polovina území dnešního parku byla však místním Aborigincům vrácena, a jsou tak opět jejími vlastníky. Své území dnes pronajímají správě národního parku, čímž umožňují lidem z celého světa poznat toto unikátní místo. Pro své jedinečné přírodní a kulturní bohatství byl národní park Kakadu v roce 1981 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Nestává se příliš často, aby bylo jedno místo na tomto seznamu uvedeno hned z obou zmiňovaných důvodů.
Offroadové cesty národního parku Kakadu jsou na mnoha místech skutečně zapeklité. Přesvědčujeme se o tom především čtvrtý den naší návštěvy tohoto místa. Směřujeme k jedné z největších atrakcí parku vodopádům Jim Jim Falls. Překonáváme nejeden brod, zrádné písky, výmoly i velké kameny. Ani se nedivíme, že vodopády jsou přístupné pouze v období sucha. Poslední kilometr cesty musíme nakonec zdolat po svých. Ohromné balvany a spleť silných kořenů by naše čtyřkolka už nezvládla. Obtížný terén nakonec zdoláváme docela rychle a již za tři čtvrtě hodiny stojíme před skalním útesem. Z výšky 215 metrů padají do malebné laguny dva tenké proužky vody. Jsme u cíle, pozorujeme Jim Jim Falls. V tomto ročním období, tedy na vrcholu období sucha, nejsou Jim Jim Falls tak působivé jako na konci období dešťů, kdy se ze srázu řítí ohromný a silný vodopád. I tak jsme rádi, že jsme toto malebné a celkem poklidné místo navštívili.
Poslední noc v národním parku Kakadu opět stanujeme. U Jim Jim Falls jsem se nakonec zdrželi déle, než jsme plánovali. Na místo, kde je správou parku povoleno stanovat, přijíždíme již za tmy. Z tábořiště ale moc nadšeni nejsme. Tedy hlavně já. Ne snad proto, že by se mi tu nelíbilo, přeci jen kempování v Kakadu v sobě skýtá dávku dobrodružství a romantiky. Znervózňuje mě však pohled za náš právě postavený stan. Pevně věřím, že zářící oheň v dáli je malým kontrolovaným požárem založeným správou parku. Také věřím Adamovým zkušeným slovům, že oheň je od nás dostatečně daleko, a nejsme tak v ohrožení. V tuto chvíli nemáme stejně ani jinou možnost, než přespat zde. K dalšímu tábořišti jsou to dobré čtyři hodiny terénem a porušovat pravidla parku a přespat na neoznačeném místě rozhodně nechceme. Ještě chvíli pozorujeme ohnivé divadlo v dáli. V národním parku Kakadu toho člověk zažije během několika mála dní opravdu hodně od romantiky, adrenalinu, dobrodružství přes navrácení v čase. Až je mi líto, že už z tohoto jedinečného a bohatého místa musíme ráno odjet. Nedá se nic dělat. Čeká nás další dobrodružství, ale již na jiném místě.
