Publikováno v magazínu Koktejl, číslo 1, rok 2021
Tibet překypuje přenádhernou krajinou nejvyššího pohoří světa, moudrostí buddhistických mnichů, laskavou tváří usměvavých Tibeťanů i starobylou unikátní historií. Je tomu sice přesně deset let, co jsme tento kraj navštívili, přesto se pro nás dodnes jedná o nezapomenutelnou cestu, na kterou velmi často vzpomínáme. Jak jinak v této době cestovat po světě než za pomoci stránek průvodců, knížek, blogů, cestovatelských magazínů nebo vzpomínek? I já v těchto sychravých podzimních dnech sem tam lenoším v křesle po babičce a s hrnkem čaje nebo kakaa v ruce vzpomínám. Cestovatelské štěstí se mi v takových chvílích rozproudí tělem od hlavy k patě. Jsem šťastná, že mám na co vzpomínat a také, že na to nejsem sama. Do časů minulých se třeba nad sklenkou dobrého vína vracím i ve společnosti mého muže Adama. S každou v hlavě nalistovanou stránkou našeho společného cestovatelského deníku se otevírá dalších pět nových kapitol a najednou jsme zasypáni záplavou emocí, vůněmi, setkáními, tvářemi, více či méně příjemnými zážitky. Právě nedávno jsme si takto zavzpomínali na cestu do Tibetu. Je to sice už tolik let, ale nám to připadá, jako by to bylo nedávno. Psát o strastech této části světa tentokrát nebudu, byť je to i pro nás oba smutné a závažné téma, které by nemělo být opomíjeno. Jsem ale přesvědčena, že o utlačování tibetského lidu a porušování lidských práv a svobod napsali, píší a budou psát mnohem lépe a erudovaněji jiní. Rádi bychom vás proto dnes provedli Tibetem, já za pomoci slov, manžel prostřednictvím fotek, tak, jak na něj v těchto dnech vzpomínáme.
Vzpomínka první
Když se vrátím v čase na tuto cestu, jako první se mi vybaví hlavní město čínské provincie Sichuan Chengdu, které se stalo naším výchozím bodem cesty do Tibetu. Administrativní strasti spojené s touto cestou v myšlenkách okamžitě přeskakuji. Proč se jimi trápit ještě dnes. Příhodě, kdy jsem narychlo mávnutím ruky na své dva spolucestovatele zahalekala, že musím nutně vystoupit z taxíku, protože malá potřeba prostě nepočká, a že je do hostelu dojedu po vlastní ose mně dobře známou autobusovou linkou, má mysl věnuje nebývale velkou pozornost. Aby ne, když ze dne na den linku zrušili a já se během chvíle ocitla sama uprostřed několika milionové metropole, ve které jsem nikomu nerozuměla já, nikdo nerozuměl mně, ba co víc, lidé se mě jako cizince často báli věnovat. Deseti minutová cesta se tak protáhla na téměř tři hodiny, během kterých jsem se znovu přesvědčila, že čínské znaky se nenaučím nikdy, že přemlouvat další taxikáře, aby mě svezli, je nemožné (dodnes nevím, čím pro ně adresa mého hostelu byla zapovězena), že rukama nohama se sice domluvit dá, ale na můj problém byl tento komunikační prostředek krátký. V mezičase Adam už pomalu začínal nervózně procházet po pavlači hostelu, co se mnou je. Telefon, se mi totiž naneštěstí vybil hned na začátku této švanda story. Nakonec mě po dvou hodinách trápení zachránil mladý student, který díky bohu jako jediný uměl trochu anglicky. Nasměroval mě na správnou linku o dvě zastávky dál a já v pořádku a ku štěstí všech dorazila na místo určení. Po této dnes již úsměvné příhodě mě má mysl konečně přenáší na lidmi přeplněný perón tamějšího vlakového nádraží. V Číně je to dost často skutečně boj o kousek volného místa, o soukromí, o… no mohla bych pokračovat o co všechno, ale politiku jsem dne slíbila vynechat. Vzpomínám, jak jsme se po všech těch tlačenicích s neuvěřitelným davem konečně dostali do našeho vagónu a uvelebili se v lůžkovém kupé, které se na dvě noci stalo naším útočištěm na cestě do hlavního města Tibetu Lhasy. Krátce po deváté hodině večer se vlak rozpohyboval a urazil prvních pár metrů z 3070 kilometrové trati před námi. Na cestě bychom měli být nějakých šestatřicet hodin a do cílové stanice dle jízdního řádu dorazit třetí den ráno po desáté hodině dopoledne. Vlak byl narvaný k prasknutí.
Společně se mnou a Adamem cestoval ještě Míra, šedesátiletý kamarád kameraman, který s námi vyrazil poprvé ve svém životě za Evropské hranice, aby nám pomohl pro Českou televizi a náš vzdělávací projekt zdokumentovat putování nejen po Tibetu. S Mírou byla díky tomu velká legrace. Jeho nezkušený pohled na vše, co se kolem něj děje, se pro nás navíc stal cenným zdrojem myšlenek a emocí. Za těch několik let na cestách, už nás některé věci prostě nepřekvapí a je fajn si je občas připomenout. Díky tomu, že jsme s Mírou byli opravdu fajn parta, ale také díky knížkám i lůžkové úpravě vlaku nám cesta nebývale utíkala. Koupili jsme lístky v economy class, což znamenalo, že v našem kupé bylo celkem šest postelí – tři nad sebou na jedné i druhé straně. Tři postele jsme zabrali my, zbylé zaplnili Číňani. Proti jejich zvykům spojených s hlučným odkašláváním, pliváním, mlaskáním a jinými zvukovými projevy jsme se museli na této cestě nějak obrnit. Lahvička červeného vína a místní pálenka zajistily toleranci celkem spolehlivě. Vzpomínám také na velmi nepříjemnou paní průvodčí, která nám po dvě noci určovala večerku. Nevím, jak je tomu dnes, ale tenkrát měl každý vagón přidělenou průvodčí, která zabezpečovala pořádek nejen v podobě sbírání odpadků, srovnání zavazadel, umývání toalety. Kolem půl desáté se její srostlé obočí a knírek pod nosem zamračily ještě o trošku víc než obvykle a vyštěkla na nás chuchvalec čínských slov, který jsme si přeložili jako „Tak dost, spát a rozchod! Bude večerka!“. Jako ta krajinka v zimním hávu, jak by řekl klasik. První večer jsme zůstali koukat s otevřenou pusou, co to má být? Na druhý večer jsme se vínem posilnili o kapičku víc. V deset hodin skutečně celý vlak zhasl a tmu prokreslovalo pouze jemné pracovní světlo. No a také drobná světýlka v telefonech. Ačkoliv jsme v tu dobu cestovali ještě s těmi tlačítkovými, světlušky už byly jejich součástí.😊
Do paměti se mi v tomto vlaku nesmazatelně zapsalo druhé ráno. Probudila jsem se s východem slunce. Mí dva spolucestovatelé byli ještě zachumlaní pod dekou, ale už pár minut s přilepenými obličeji na okně sledovali nádheru tam venku. Přidala jsem se! Hned jak jsem to spatřila. Všichni společně jsme nevěřícně zírali na krásu, která utíkala podél trati. To ráno jsme se totiž už probudili na tibetské náhorní plošině. Tolikrát jsem si říkala, že vidím to nejkrásnější místo na planetě Zemi a tolikrát jsem se spletla. Těch nejkrásnějších míst je na našem světě tolik! Nespočet! Příroda umí čarovat přenádherné divy, jejichž energie je neuvěřitelně nabíjející a povzbuzující. Trasa vedoucí z Chengdu přes Lanzhou, Xining, Golmud, Amdo až do Lhasy je nejvýše položenou železniční tratí na světě a Čínu s Tibetem spojuje od 1. června 2006. Posledních tisíc kilometrů trasy vede v nadmořské výšce přes 3700 metrů. Ve svém nejvyšším bodě železnice dosahuje neuvěřitelných 5072 metrů nad mořem. Přechod mezi jednotlivými výškovými body je naštěstí plynulý, díky čemuž jsme se na vysokohorské prostředí aklimatizovali bez obtíží. Postupná přivykání výšce a řidšímu vzduchu je také jednou z výhod cesty vlakem. Letecky se člověk z Chengdu do Lhasy snadno přepraví za nějaké dvě a půl hodinky. Problémy s rychlou a velkou změnou nadmořské výšky však můžou člověka v této části světa dost nepříjemně potrápit. Číňané v současné době staví ještě druhou trať, která vede mnohem příměji. Její celková délka by měla být 1838 km a termínem dokončení byl stanoven rok 2025. Vzdálenost mezi Chendgu a Lhasou díky tomu klesne na 13 hodin.
Vzpomínky na Lhasu
Konečně na čerstvém vzduchu! Pár minut před půl jedenáctou třetího dne na cestě jsme vystoupili v ulicích Lhasy. Sice řidší, ale neuvěřitelně čerstvý vzduch jsme už všichni potřebovali. Sluneční paprsky nás hřály do tváří a já si v duchu romanticky představovala, jak budeme mít naše tváře po návratu zpátky do Čech stejně zvýrazněné sluncem a ošlehané větrem, jako všichni zdejší lidé. Procházeli jsme úzkými uličkami a hledali hostel, kde budeme ubytovaní, abychom už konečně mohli vyrazit do hlavních i zapadlých uliček tohoto horského města. Duchovním centrem Lhasy je nejposvátnější tibetský chrám Jokhang starý třináct set let. Dennodenně k této svatyni přicházejí davy poutníků z celého Tibetu. Jokhang totiž navíc obklopuje nejsvatější poutní okruh Tibetu Barkhor dlouhý jeden kilometr. Alespoň jednou za život by jej měl navštívit každý buddhista. Barkhor se každý den proměnilo v tržiště, na kterém trhovci prodávají náboženské artefakty, koberce a keramiku. Se zaujetím jsme sledovali poutníky, kteří mezi stánky vykonávali poctivě krok po korku své modlitby. Na Barkhoru se vše musí pohybovat po směru hodinových ručiček – šli jsme tak tedy jak my, tak poutníci, točili se tak i jejich modlitební mlýnky. Důvod je prostý – uvnitř modlitebních mlýnků je papírek s modlitbou smotaný právě po směru hodinových ručiček. Mlýnkem se tak musí vždy otáčet po směru textu, aby modlitba byla vyslyšena. Nedaleko Barkhoru jsme se zastavili na vyhlášené momo knedlíčky z jačího masa. Tento pokrm jsem si na cestě nejen po Tibetu doslova zamilovala a dodnes patří k oblíbeným rodinným chodům. Nevynechali jsme ani ochutnávku tradičního nápoje – černého čaje s lehce žluklým jačím máslem a solí. Jaký byl Pro Adama výborný, já a Míra jsme tento nápoj ohodnotili sice jako velmi zajímavý, ale jedna ochutnávka nám bohatě stačila. V domě, kde jsme poobědvali, jsme navíc objevili terasu s krásným výhledem na majestátní palácový komplex Potála. Jeho ústřední budovou je Rudý palác, který sloužil především k náboženským účelům. V Bílém paláci se nachází obytná část dalajlámů. Potála má celkem třináct pater a tisíc místností. Palác sloužil jako zimní sídlo dalajlámů, letní čas byl ideální dobou pro život v paláci Norbulingka, který obklopuje malebný a poklidný park. Všechny tři významné stavby, které jsme ve Lhase navštívili – tedy chrám Jokhang, Palác Potála a palác Norbulingka, byly v roce 1994 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Vzpomínky na víru
Hlavní vírou Tibeťanů je upravená tibetská forma buddhismu. Nejen ulice Lhasy jsou proto plné buddhistických mnichů oděných do purpurového roucha. Jedním z nejvýznamnějších tibetských klášterů je univerzitní klášter Sera ležící na úpatí hory Tatipu nedaleko Lhasy. Založen byl v roce 1419 a v dobách před čínskou okupací jej obývalo více jak pět tisíc mnichů. Jejich počet byl však zredukován na přibližně pět set padesát. Procházeli jsme klášterem a všímali si mnichů, kteří vytvářeli pískové mandaly, očišťovali oltáře, četli ve svatých spisech. Mniši zde také studují buddhistické učení, umění i filozofii a praktikují nejrůznější rituály a ceremonie. Z dálky jsme najednou uslyšeli hlasité zvuky, jako by větší skupina lidí hlasitě diskutovala. Vypravili jsme se za hlasy. Prošli jsme těžkými dřevěnými vraty a ocitli se na krásném nádvoří. O tom, co se mniši v průběhu dopoledne v hodinách naučili právě vedli takzvanou disputaci – tedy vědeckou rozpravu. Mniši z kláštera Sera dennodenně vášnivě diskutují pod vzrostlými stromy a sdělují si své myšlenky a názory na čerstvě probíraná témata. V průběhu diskuze pleskají rukama na důkaz toho, že pochopili podstatu problému nebo proto, aby svého kolegu popostrčili v jeho úvahách. Jako by myšlenky doslova rozkvétaly nejen v hlavách mnichů, ale i v nás. Po chvíli jsem si uvědomila jednu z lidských podstat. Můžeme být mnichy, svatými, osvícenými, ale všichni jsme lidé se svými cnostmi a neřestmi, se svými klady a zápory. To krásné na našem světě je, že každý na sobě můžeme pracovat, zlepšovat se, pomáhat jeden druhému a vést kvalitnější a šťastnější život. A někdo toho docílí třeba jako mnich v tibetském klášteře.
Vzpomínky na tibetský venkov
Našimi hlavními cíli na této cestě bylo poznat, jak jen to bude možné, Tibetský venkov a podívat se do základního tábora pod nejvyšší horou světa. Tibetu se často přezdívá „Shangri-la“, což v překladu znamená země věčného sněhu. Někteří cestovatelé, dobrodruzi i odborníci mu však neřeknou jinak než „Střecha světa“. Všichni tři jsme se kochali neskutečně nádhernou krajinou Himálaje. Vrcholky kolem Jezera Yamdrok, vypadaly jako by je tamější bohové pocukrovali. Yamdrok Lake, které střeží bohyně Dorje Gegkyi Tso, patří ke třem největším posvátným jezerům v Tibetu. Všichni Tibeťané včetně dalajlámy vykonávají k tomuto jezeru svatou pouť. Ctí jej jako talisman a říká se, že je součástí životního ducha Tibetu. Na jezeře leží jednadvacet ostrovů. Yamdrok měří 72 kilometrů, jeho rozloha činí 638 km2, dosahuje průměrné hloubky 30 metrů a ve svém nejhlubším místě má metrů 60. V mých vzpomínkách i srdci mají své důležité místo nesmírně milí, vstřícní a usměvaví Tibeťané. Z jejich očí vždy sálal klid a vyrovnanost, byť je život na tibetském venkově nesmírně těžký. Zdejší lidé se musí vypořádat s drsným klimatem a skromnými životními podmínkami. I když jsou velmi pracovití, na vlastní oči jsme se přesvědčili, že jejich životní úroveň je velmi nízká. Hlavní obživu tvoří zemědělství, především pěstování ječmene. Pro vlnu, maso a mléko chovají kozy, ovce a samozřejmě také jaky. S úsměvem se mi také vybaví tibetské domky, zkrášlené krásnými koblihami kravského trusu. Ano, čtete správně! V nehostinných zimních měsících topí Tibeťané dobytčím trusem, který nechávají vyschnout ostrými slunečními paprsky. Je to tak jednoduché! Kravský nebo jačí bobek stačí přimáčknout na zeď domu a slunce už svoji práci odvede bez chybičky:) Téměř všude v Tibetu a po celých Himálajích jsme se samozřejmě setkali s modlitebními praporky, kterým se říká lungta. Vždycky mě zajímalo, jaký je jejich význam. V překladu lungta znamená větrný kůň. Každý z praporků je potištěn modlitbami, které přinášejí mír, pohodu a dobro všem živým bytostem. Buddhisté je rozvěšují na významná nebo vyvýšená místa, aby se jejich třepotáním ve větru šířily modlitby do celého světa. Červený praporek symbolizuje oheň, zelený dřevo, žlutý zemi, modrý vodu a bílý kov. Praporky jsou součástí i obydlí zdejších lidí. Společně s větývkou připevněnou nejčastěji na komín domu odhánějí zlé duchy a ochraňují rodinu. Uprostřed praporků je vyobrazen kůň, v jednotlivých rozích posvátná zvířata – garuda, drak, bílý tygr a sněžný lev.
Vzpomínky poslední – na Himálaje
Navštívit Himálaj navíc v Tibetu je prostě nezapomenutelný zážitek. Je to neskutečné, dech beroucí, euforické, dojemné… …dost dobře možná i slovy nepopsatelné. Když někde slyším to magické slovo Himálaj vždy bez výjimky se mi vybaví moment, kdy jsme nekonečnými tibetskými serpentinami kličkovali do jednoho z mnoha kopců. Na jeho vrcholku jsme však spatřili krásu krás. Neuvěřitelné panorama sedmi ze čtrnácti osmitisícovek včetně té nejvyšší, ke které jsme směřovali, mě poslalo do kolen. Bylo to také jedno z mála míst, kde jsme se nechali všichni tři zvěčnit. Sami sebe na cestách fotit většinou zapomínáme, na této vyhlídce jsme si naštěstí vzpomněli! Mt. Everest většina lezců zdolává ze sousedního Nepálu. I z tibetské strany lze na matku všech hor vylézt. Víc, než základní tábor pod Everestem nás samozřejmě zajímal samotný nejvyšší vrchol světa. Posledních sto kilometrů se změnilo v hodně kamenitý terén. Pro časté fotografické zastávky i zhoršení trasy jsme do základního tábora dorazili až za tmy. V jednom ze stanů jsme se navečeřeli, zatopili kozími bobky v kamínkách a celí promrzlí zalezli do spacáků. Všichni jsme se nemohli dočkat rána. Ráda vzpomínám na mrazivé jitro plné očekávání a třpytivé námrazy. Když první paprsky polechtaly Everest, skoro jsme ani nedýchali. Nejvyšší horu světa nepálsky zvanou Sagarmatha, tibetsky Chomolungma Feng (v překladu bohyně matka sněhů) jsme v tu chvíli měli na dosah. Tento nádherný až dojemný pohled se pro mě stal nezapomenutelným. V hlavě mi běhaly myšlenky na všechny lezce, kteří stáli na jeho vrcholku. I na ty, kteří na nejvyšší hoře světa položili svůj život. A také jsem z celého srdce děkovala cestovatelské příležitosti, kterou jsem v životě dostala. Byla to nádhera! Ne, je to nádhera. Věřím, že pro každého, kdo Mt. Everst alespoň jednou na vlastní oči spatřil nebo jednou spatří. Po tomto neskutečném zahájení dne jsme šli prozkoumat základní tábor. Každoročně od dubna do října na toto místo přicházejí nomádi z vesnice Tingri. Stany, které tu postaví, nabízejí zázemí nejen pro horolezce, kteří se chystají k výstupu. Ve výšce 5200 nad mořem tu dokonce stojí i nejvýše položená poštovna na světě. Základní tábor si však vybavuji spíš díky fotografiím. Které z tohoto místa máme. Tím největším zážitkem pro mě byl jednoznačně Everest. Na Himálaje nikdy nezapomenu, stejně tak jako nezapomenu na Tibet. A stejně tak jako budu vždycky vděčná za každou takovou vzpomínku a zkušenost, kterých díky cestování mám nejen já ale i můj manžel Adam a věřím, že i náš společný přítel Míra nespočet. A jaké jsou vaše cestovatelské vzpomínky? Zavřete oči… a vzpomínejte😊
