Publikováno v magazínu Koktejl, číslo 06, rok 2014
Rádi byste se vypravili za poznáním jednoho z nejstarších tropických deštných lesů světa? Vydejte se do Malajsie. Vědci odhadují, že hustá a místy neprostupná džungle národního parku Taman Negara ležící v centrální části země, tu roste ve své nejpůvodnější podobě již více než 130 milionů let. Dobrodružné výpravy do nitra deštného pralesa patří k mým oblíbeným aktivitám na jakékoliv cestě do rovníkových oblastí. Již několikrát jsem se sebe sama ptala proč? Co mě na džungli vlastně tak fascinuje? Odpověď jsem nakonec našla v jednom z nejstarších pralesů světa Taman Negara. Cesta do nitra tropického deštného pralesa pro mě a Adama začíná v městečku na severu Malajsie Wakaf Bharu, odkud třikrát denně jezdí tzv. Jungle Railway. Jak samotný název tohoto spojení napovídá, trasa vlaku byla vystavěna v džungli. Trochu se ovšem obávám, že současná realita je již dávno, tedy co se podoby džungle týče, úplně jiná.
Přesně v 6:15 přijíždí do stanice místního vlakového nádraží starý stříbrný motorák, do kterého nasedáme společně s několika místními domorodci. Oba jsme mile překvapeni, že vlak dorazil pouze s patnáctiminutovým zpožděním. Vzhledem ke zkušenostem s asijskou dochvilností vlastně ani o zpoždění mluvit nemůžeme. Veškerá únava a myšlenky na postel, které se mi časně z rána stále ještě honí hlavou, se vytrácejí se známým povelem k odjezdu. Vlak pomalu nabírá rychlost, konečně vyrážíme. Naše trasa se zpočátku klikatí městem, vesničkami a osadami, ve kterých k nám přistupují další spolucestující. Mezi nimi jsou především dospělí vyrážející do sousedních vesnic či měst za prací nebo školáci. Po chvíli je náš vagon dočista plný. Několika zastávek na cestě využíváme k drobnému občerstvení. Na perónech se vždycky najde alespoň jeden místní domorodec prodávající nějakou tu smaženou dobrotu. S ubíhajícími kilometry četnost zastávek řidne, výhledy z okna vlaku se mění. I když je primární deštný les podél trati, tak jako na mnoha místech po celé jihovýchodní Asii, vykácen, přesto je pořád co sledovat. Původní džungli již dávno sice nahradiIy plantáže palmy olejné, banánovníky nebo sekundární porost. V některých místech však trať stále tropickým deštným pralesem ještě prochází. V těchto momentech je cesta skutečně kouzelná, jako vystřižená z dobrodružného filmu či napínavé knihy. Skvělé je i to, že v asijských vlacích není problém celou tu okolní nádheru v poklidu pozorovat z otevřených dveří. Mé obavy z průjezdu džunglí se tak sice v mnohém naplnily, i přesto je pro mne jízda Jungle Railway skvělým dobrodružným zážitkem.
Cesta do Jerantutu, tedy výchozího bodu do Taman Negary, trvá přibližně 6 hodin. U konce ale ještě nejsme. Správním střediskem a centrem parku je vesnička Kuala Tahan vzdálená od Jerantutu přibližně 80 km. Do té však železnice již nevede. Rozhodujeme se, zda do nitra parku budeme dál pokračovat za 5 ringitů autobusem nebo za 35 ringitů lodí. Po příjemném zážitku z vlaku je naše volba jasná, i když o poznání dražší. Ještě téhož odpoledne tak vyplouváme na tří hodinovou plavbu po řece Tahan. V žádném případě našeho rozhodnutí ani peněz nelitujeme. Plavba dlouhou úzkou lodí je poklidná a oba si ji plnými doušky vychutnáváme. V korunách stromů na březích řeky se tu poprvé setkáváme s hravými makaky, z pevniny nás pozorují místní domorodci a my už se nemůžeme dočkat, až toto jedinečné místo porostlé starodávným pralesem poznáme blíž. Národní park Taman Negara byl založen v roce 1939 jako vůbec první národní park Malajsie. Rozprostírá se na ploše 4.343 km2 a zasahuje na území tří malajských spolkových států Kelantan, Terengganu a Pahang. Před získáním nezávislosti země nesl park název King´s George V. National Park, přejmenován byl v roce 1957. Konečně jsme dorazili do vesničky Kuala Tahan, která svým návštěvníkům nabízí veškeré zázemí. U správy parku kupujeme nezbytné povolení k pobytu a také k fotografování. Cestujeme nezávisle a služeb turistických kanceláří či agentur, které zprostředkovávají několikadenní výlet s veškerým komfortem, nevyužíváme. Posledním úkolem dnešního dne je proto sehnat ubytování. I když jsme v parku mimo hlavní turistickou sezónu, v květnu, sehnat nocleh za rozumnou cenu není ani v této době úplně jednoduché. Po hodině obcházení vesnice jsme nakonec i v tomto případě přeci jenom úspěšní. Nic nám již tedy nebrání pořádně to tu prozkoumat.
Druhý den ráno, stejně jako dny následující, se vydáváme na celodenní výlet po stezkách parku. Prales nás okouzluje již na samém začátku. Zdoláváme místy lehčí místy těžší terén plný kořenů, spadlých stromů, kamenů i popínavých lián a užíváme si nádherných zvuků džungle, které jedinečně dokreslují atmosféru tohoto tajemného světa. Díky teplotě 35 °C ve stínu a bezmála 100% vlhkosti jsme téměř okamžitě mokří od hlavy až k patě. V džungli panuje přítmí a není se čemu divit. Hustou spletí vegetace projdou pouze 2 % slunečního svitu. Každá rostlinka tak musí vynaložit všechny síly k boji o drahocennou sluneční energii. Doslova očarovaná fascinujícími výtvory přírody se mlčky prodírám nespoutanou a divokou přírodou, která je v každé své podobě naprosto dokonalá a úžasná. Stále je na co se dívat, stále je co pozorovat, stále je co hledat. Propletené liány, mohutné deskové kořeny, zvláštní květy tropických rostlin, monumentální emergenty a samozřejmě pestrobarevný svět nejroztodivnějších živočichů jsou jedinečným živým obrazem, který prostě bere dech. Džungle národního parku Taman Negara má pro mne ale ještě jedno nezapomenutelné kouzlo. Přesně v takovém pralese, po kterém právě teď kráčím a zanechávám v něm své stopy, jsem v dětství zažívala svá snová dobrodružství. Ze dne na den jsem se ocitla v jednom ze svých snů a představ o dobrodružném místě. Navíc jsem se přesunula do světa dávno minulého, ve kterém stále platí zákony přírody. Zeleň, kterou jsem v tuto chvíli obklopena, mě neskutečně uklidňuje a dává mi jedinečnou možnost zapomenout na všechen ten hluk, shon a stres moderní doby. Čas jako by se zastavil. Příroda mě nabíjí tou nejčistší energií a povzbuzuje k životu. A to je přesně ten důvod, proč deštné pralesy zbožňuji. Pro jejich klid, čistotu, krásu a nezaměnitelnou energii.
I tento tropický deštný les v sobě ukrývá ohromné a jedinečné bohatství v druhové rozmanitosti rostlin a zvířat. K těm nejvzácnějším obyvatelům národního parku patří především nosorožec sumaterský, tygr indočínský, nebo slon indický. Šance na setkání s některým z těchto živočichů je však téměř nulová. Potkáváme se tedy „pouze“ s nesčetným množstvím pavouků, motýlů, stonožek, štírů a nejrozličnějších barevných brouků. S podivem je, že cesty pralesem nám neznepříjemňují hladové a krvežíznivé pijavice, které by, alespoň dle zkušeností ostatních cestovatelů, mohly být symbolem celé této oblasti. Letošní nebývalé sucho hold dělá své. V průběhu průzkumu národního parku Taman Negara jsme nevynechali ani návštěvu jedné z tamějších domorodých osad, kterým se tu říká Orang Asli Village. V doslovném překladu „orang asli“ znamená domorodý člověk. Tyto vesničky obývají původní obyvatelé aboriginci. I když jsme na jiných místech světa navštívili mnohem původnější vesnice, znovu, jako již tolikrát, žasnu nad tím, v jakých podmínkách, jakým stylem života a v jakém souladu s přírodou se dá celkem spokojeně žít. I když i tito domorodci jsou již dávno ovlivněni globalizací a postupujícími vymoženostmi moderní civilizace, stále si, alespoň z nich mám ten pocit, zachovávají svoji částečnou nedotčenost. Domorodci tu žijí ve slaměných chatrčích, vaří na ohni a využívají darů a energie pralesa. Na druhou stranu svá těla halí do oděvů – nosí šortky a trička, některé slaměné střechy pokrývají proti dešťům igelitovou plachtou, dokonce slyším i tiché zvuky z rádia. Za návštěvu své osady si také nechají zaplatit. Národní park Taman Negara je jedním z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších turistických míst Malajsie. Návštěva domorodé vesnice je tak v nabídce každého turistického balíčku a na itineráři všech cestovatelů, kteří do této oblasti přijíždí. Pokládám si otázku, jak toto místo asi vypadalo před sto lety? Jak bude vypadat za dalších pět, deset, patnáct roků? Svět se mění takovou rychlostí.
Národní park Taman Negara nabízí mnoho rozličných druhů aktivit, přes jedno i několikadenní průzkumné vycházky pralesem, možnost přespat v nitru džungle, dobrodružství v temné netopýří jeskyni, poznání tamějšího nočního života a mnoho dalšího. Jedním z nejnavštěvovanějších a nejoblíbenějších míst národního parku je však Canopy Walkway – 1500 metrů dlouhá cesta vedoucí po tzv. tančících mostech v korunách stromů ve výšce 40 metrů nad zemí. Většina lidí lávky navštěvuje v ranních a dopoledních hodinách. My však na toto jedinečné místo přicházíme odpoledne. Jsme proto na Canopy Walkway sami. V klidu si proto můžeme vychutnávat pohled na prales z ptačí perspektivy. Jedinečné. Procházka v korunách emergentů, tedy nejvyššího stromového patra pralesa, je fascinující, a to nejen proto, že se člověku takový pohled na džungli jen tak nenaskytne. Škoda jen, že pro špatný technický stav lávek byli správci parku nuceni část cesty uzavřít. Celá vrtkavá chůze ve výškách tak byla zkrácena přibližně o dalších 600 metrů. Nevadí, i tak alespoň mě nejen toto místo, ale celý prales národního parku Taman Negara okouzlil, a to především svojí pestrostí, nádhernými stezkami a také svojí tajemnou dobrodružnou atmosférou pradávného místa. Na celé tři dny jsme se vrátili v čase o 130 milionů let a poznali jsme, jak v té době Země vypadala. Mnohé z minulosti již známe. Já se ale opět sebe sama ptám, jak asi vzhledem k lidskému počínání vypadá budoucnost naší modré planety?