Kouzlu fotografie jsem propadl už jako malý kluk. Ta krabička, která dokázala dělat obrázky, mě nikdy nepřestávala fascinovat. Tajně jsem si bral tátův Zenit a utíkal do kopců koukat na krásy světa skrz hledáček. Fotil jsem všechno, na co jsem narazil, kamarády, zajímavé budovy, krajinu, zvířata. Jednoho dne, když jsem zjistil, že ty naše krásné české kopce, louky a lesy mi jsou malé, vyrazil jsem o kousek dál a na cestách a necestách po té naší překrásné planetě Zemi už zůstal. Hned napoprvé jsem se zamiloval do chvil, kdy mohu být se vší pokorou přítomen různým obřadům a tradicím, se zajatým dechem pozorovat majestáty velehor, sledovat nikdy se neopakující východ či západ slunce nebo žasnout nad nespoutanou divočinou.

V životě jsem měl a stále mám obrovské štěstí na fotografy, které jsem potkal a kteří mě zásadním způsobem ovlivnili. Lubor Kašlík mi v sedmé třídě ukázal fotokomoru, kde jsem potom trávil stovky hodin a jejíž kouzelnou vůni nikdy nezapomenu. Antonín Pochyla mi dával zabrat fotografií kapky vody na laboratorní kádince a Jindra Štreit vždy přátelsky hodnotil mé obrázky při společné práci v Banátu v Rumunsku. Moc za to děkuji. Za Vás všechny. Za Vás, kteří mi na cestách držíte palce i za Vás, kteří stojíte na druhém břehu. Všichni mě neuvěřitelně posouváte vpřed.

Dovolte mi tedy prosím, abych vám krásy tohoto světa ukázal tak, jak je vidím já, mým pohledem, tedy skrze mé fotografie. Tohle je moje cesta. Cesta, kterou si bez fotoaparátu v ruce vůbec nedovedu představit.