domorodé kultury i příležitost k setkání rozvětvených rodin. Už při příjezdu do Laury cítíme, že tohle místo i festival bude výjimečné. Uprostřed vyprahlé buše se sešlo několik stovek Austrálců s několika tisíci Australanů a všichni se v průběhu jednoho víkendu v místě na konci světa, kde není nic, propojili v jeden živý a pulzující celek a vzájemně si předali zkušenosti a moudrost svých rozdílných světů. Celý víkend se tak nesl nejenom ve znamení aboriginské kultury, ale především v harmonii, lásce, pohodě, respektu a vzájmené sounáležitosti. Zákaz alkoholu a jakýchkoliv návykových látek byl tím nejlepší organizačním rozhodnutím, které pořadatelé učinili. Snad i díky tomu jsme tu na sebe i okolní přírodu byli všichni slušní, ohleduplní, přátelští. V jeden moment jsem měl skoro pocit, jako by se zastavil čas a harmonie Země pronikla do každého z nás. A i když jsme se všichni v neděli odebrali zpět do svých domovů, síla kultury a sounáležitosti zůstala nejenom v rudé opuštěné buši, ale jsem přesvědčen, že i v každém z nás.

Do Austrálie jsem zavítal celkem čtyřikrát. Pokaždé jsem se snažil najít Aborigince a nafotit jejich kulturu, ale nikdy se mi to nepodařilo. Vzhledem k dramatické historii z dob kolonizace Austrálie a nevyrovnanému osudu domorodých obyvatel to není vůbec snadné. Aboriginci jsou historicky zlomeni, což mi je nesmírně líto, ale zároveň se tomu nedivím. Mnozí z nich totiž ztratili svoji kulturní identitu, čímž ztratili i smysl svého bytí, který často hledají v alkoholu a životě na pokraji

společnosti. Za každou takovou akci, která tuto kulturu sdružuje jsem proto nesmírně šťastný. Je to i důvod, proč jsme i s malým prckem absolvovali 350 km dlouhou cestu, spali v autě uprostřed buše daleko daleko od civilizace. Od mé první cesty se v Austrálii cítím nesmírně dobře. Ulicemi proudí pozitivní atmosféra, lidé se neustále usmívají, mám pocit, že ani moc nikam nespěchají. Zdejší lidé si s ničím moc hlavu nelámou.