Slunce pomalu vychází nad obzorem a přede mnou se odkrývá neuvěřitelný obraz rýžových teras. Svěže zelené terasy odkrývají mlhavou deku a já žasnu nad krásou, kterou ve zdejší horské krajině v provincii Yunnan zbudovali předci lidí patřící k etnické skupině Hani. Příslušníci tohoto etnika, známého také jako Ho, žijí na hranicích Číny, Vietnamu a Laosu. Jejich hlavní obživou je zemědělství. Lidé na čínském venkově však velmi často bojují s nuznými životními podmínkami. Právě tady se poprvé na cestě po Číně můžu naplno setkat s neuvěřitelným kontrastem venkova a moderních čínských metropolí. Haniové si do dnešních moderních dní uchovali velkou část svých tradic. Lidé ve vesnici se dělí o vše. To, co vypěstují prodávají na tržištích v okolních městech.

Cesta za těmito fotkami byla plná komunikace takzvaně rukama nohama. Ve většině případů jsem se po celou dobu v Číně musel spolehnout na své základy Čínštiny, se kterými mi pomohla před cestou má kamarádka, která čínštinu vystudovala. Tady bylo ale toto málo málo. Lidé etnické skupiny Hani mluví vlastním jazykem a čínštinu příliš neupotřebí, nemají k tomu mnoho důvodů.

Bylo jasné, že bez překladatele se tu neobejdu. Vždycky se najde někdo, a v Asii obzvláště, kdo vám rád pomůže a dohodí kamaráda kamarádky. Tentokrát se předemnou zjevila drobná štíhlá žena neurčitého věku, která mě svým úsměvem od ucha k uchu ozbrojila a přesvědčila, že minimálně dny strávené s ní budou plné úsměvu. A nemýlil jsem se. Nejlepší na tom bylo to, že jsem se ve finále od ucha k uchu usmíval taky.