Madagaskar - Famadihana
„Tajemné slovo famadihana se mi pod kůži zarylo hned, jak jsem na něj v knihách o čtvrtém největším ostrově světa narazil.“
Největší ctí pro každého Malgaše je stát se po smrti váženým raza, tedy uctívaným předkem. Jak tohoto titulu ale docílit? Již během života si musí člověk získat dobré postavení ve společnosti, v majetku evidovat silné stádo zebu, projít i celou řadou rituálů včetně řádného pohřbu. Finální tečkou za vším tím celoživotním úsilí je obřad zvaný famadihana, který probíhá nejdříve rok nejdéle sedm let po úmrtí. Slovo famadihana v překladu znamená doslova otáčení kostí. Z názvu je tedy víc než zřejmé, že v průběhu této unikátní ceremonie dochází k exhumaci ostatků. Famadihana začíná snem, ve kterém nebožtík navštíví některého z členů své rodiny a potvrdí termín pro vykonání potřebných rituálů. Rodina tedy v nebožtíkem stanovený den vykope jeho ostatky z rodinné hrobky, očistí je a převlékne do nového roucha. Kvalitu nového oděvu udává majetek, který
nebožtík za života vlastnil, a společenské postavení, které měl ve vesnici. V některých částech ostrova se pro tento účel používá pouze speciální bílé látky utkané z pevných vláken pavouků Nephilla madagascariensis. Důležitou součástí obřadu je znovu setkání nebožtíka s rodinou a přáteli. Vesnicí proto prochází energický dav tancující v nezaměnitelném malgašském rytmu a nese rakev s ostatky, aby se nebožtík mohl „podívat“, co se tu za dobu jeho nepřítomnosti událo nového, zjistit všechny novinky i místní klepy, poveselit se se starými známými, a především si užít setkání s rodinou. Když je splněna i tato část propukají bujaré oslavy k uctění předka. Vše samozřejmě podpořené pivem, kořalkou i vybraným jídlem. Pokud se chcete o tomto fascinujícím obřadu dozvědět něco víc, přečtěte si článek, který vyšel v magazínu Koktejl. Odkaz zde.
CESTA ZA FOTKOU
Bez famadihany se z Madagskaru nevrátím! Přesně s tímhle přesvědčením jsem na ostrov, který je přezdíván jako laboratoř bohů, odlétal. A svůj cíl jsem splnil, i přesto že setkat se a k tomu ještě nafotit tento unikátní obřad, je téměř nemožné. Malgaši tuto tradici pečlivě střeží, často se odehrává na zapomenutých, odlehlých místech mimo hlavní cesty. Ba co víc, v průběhu ceremonie je vyslovení samotného slůvka famadihana zakázáno. O zdokumentování tohoto obřadu se přede mnou pokusila celá řada televizních štábů i mnoho fotografů. Neúspěšně. I když jsou obyvatelé Madagaskaru nesmírně přátelští, vstřícní a pomoci chtiví, pokud se jedná o famadihanu, pro
většinu z nich je přítomnost cizince neakceptovatelná. Když jsem vyrážel z Antananariva, pro jistotu jsem se dopředu vybavil jednou butilkou madagaskarského rumu. To proto, abych byl slušný a mohl jej věnovat rodině pořádající ceremonii. I tato příprava z mnoha se mi vyplatila. Jak už to tak bývá, na famadihanu jsem narazil zcela nečekaně, kdy jsem na cestě přede mnou spatřil energicky běžící dav. Nejprve mě to vůbec nenapadalo, ale když jsem viděl, jak kousek přede mnou odbočoval na polní stezku a pokračoval kamsi do dáli, rychle jsem u cesty zaparkoval auto, popadl foťák a vydal se po stopách famadihany.
Byla to ona a k mému velkému překvapení mě rodina mezi sebe přijala téměř hned. Vzájemné sympatie a propojení odlišných kultur, tedy té madagaskarské a mojí, naštěstí zafungovalo hned od začátku. S rodinou a její ceremonií jsem strávil nezapomenutelný čas. Rozloučil jsem se až druhý den časně z rána, kdy rodina upevnila rakev na mini dodávku a odjela za dalšími příbuznými. Vážený razana se totiž musí v průběhu famadihany sejít s celou rodinou. Výjimkou proto nejsou ani ti, kteří se na ceremonii z nějakého důvodu dostavit nemohou. Famadihana prostě a jednoduše přijede k nim. A to doslova.