Senegal - nelegální zlaté doly
„O nafocení nelegálních zlatých dolů jsem se snažil roky. Ani Barma, ani Kolumbie, ani východní Afrika mi nebyly nakloněny. Podařilo se mi to až v Senegalu.“
Přijíždím k nelegálnímu zlatému dolu a už z dálky cítím, že atmosféra bude napjatá. Polední paprsky se všem vpalují do kůže, tváře zdejších lidí, kteří tu namáhavě pracují od časného rána, jsou plné strhaných rysů, vrásek, strachu. Všem, kdo jsme se na planině kdesi v útrobách Senegalu sešli je jasné, že má přítomnost znamená velké riziko. Ačkoliv jsou Senegalci přátelští, vstřícní a usměvaví, tady panuje od prvopočátku mé přítomnosti stres a nedůvěra. A vlastně se tomu ani nedivím. Jsem někde, kde bych vůbec být neměl. Africké zlaté doly produkují až polovinu světových zásob. V Senegalu se zlato průmyslově těží od roku 2009, hlavně v okolí řek Gambie a Falémé. Většinu těžby obstarávají nadnárodní společnosti, které oficiálně zaměstnávají osm až devět tisíc lidí. Neoficiálně se ale na zlaté horečce podílejí statisíce lidí, a to prací v nelegálních dolech. Vysoká nezaměstnanost, velká chudoba a vidina rychlého výdělku nutí lidi k riskantním činům. Zatímco legálně je zlato získáváno moderními technologiemi a za přísných bezpečnostních pravidel, v nelegálních dolech je těžba prováděna pomoci jednoduchých nástrojů a vybavení. Je tedy náročná a životu nebezpečná. Muži, ženy, ale i děti kutají horninu ve špatně zabezpečených, ručně kopaných tunelech,
bez dostatečného přísunu čerstvého vzduchu. Riziko úrazu, nebo dokonce smrti závalem či udušením je tu proto obrovské. Lidé v nelegálních dolech pracují bez jakýchkoli ochranných prostředků. Když se někomu něco stane, na jeden den se těžba zastaví, ale pak práce pokračuje dál. Na častou smrt jsou na tomto místě bohužel zvyklí. Těžba je jednou z nejnebezpečnějších forem nejen dětské práce. Kromě závalů, udušení a úrazů jsou tu lidé vystaveni i otravám. K tomu, aby vytěžené zlato oddělili od materiálu, který jej nese, velmi často používají rtuť, která je vysoce toxická. Rtuť se přidává do vytěžené směsi, kde obaluje zrnka zlata, čímž vznikne tzv. amalgám. Jeho zahřátím na teplotu vyšší než 300 °C se rtuť odpaří do atmosféry a zbude čisté ryzí zlato. Jenže právě odpařováním rtuti se uvolňují toxické výpary, které už ve velmi malém množství poškozují zdraví. Zlatokopové používáním chemikálií netráví jen sami sebe, ale i okolní půdu a vodu. Podle OSN asi osmdesát procent emisí rtuti v subsaharské Africe pochází z malých nepovolených dolů. Podle časopisu Lancet pak jedovatá látka přímo ohrožuje nejmíň deset milionů lidí. Jakékoli snahy o vymýcení ilegální těžby, nebo alespoň zákaz používání jedovaté rtuti, ovšem selhávají.
CESTA ZA FOTKOU
Prohlížím si tohle zlaté peklo a chce se mi křičet, za všechny, kteří pro to, aby přežili dělají tohle. Dostat se až sem pro mě nebylo lehké, ale to, co musí absolvovat zdejší lidé, je skutečně extrémní. Jak moc riskují celé rodiny jen proto aby mohli nakrmit své děti a sebe. Na rovné planině je rozmístěno několik vrátků, tedy strojních ručních navijáků. Co naviják to jedna rodina, na těžbě se podílejí všichni její členové, Muži a chlapci ve věku 10-ti let a výš kutají ve spalujícím horku hlínu
v 30-ti metrových štolách plných úzkých chodeb. Ženy a starší muži hlínu vytahují na povrch, proplachují a hledají zlaté valounky. Do šachet mě nikdo nepustil. Stačilo, že jsem byl této práci přítomen na povrchu. Horší než cizinec s foťákem, je na tomhle místě už jen zavalený cizinec s foťákem. Cena zlata na světovém trhu se dennodenně vyvíjí, ke konci roku 2019 měl 1 kg hodnotu přes 1 mil. korun. Tito lidé však uvidí jen bídný zlomek.
Tady jsem přímým svědkem tvrdého střetu bídy a utrpení s bohatstvím a přebytkem. Na začátku cesty zlata je totiž taková chudoba, špína a nebezpečí. Vše končí honosným šperkem na krku krásné a bohaté Evropanky na honosném plese. Jaký paradox! Po hodině a půl focení dostávám jasný signál, že už toho bylo dost a ať konečně vypadnu. Popravdě, chápu to. Nikdo nestojí o problémy.