Tibet - disputace
„Jedním z nejvýznamnějších tibetských klášterů je univerzitní klášter Sera ležící na úpatí hory Tatipu pět kilometrů od centra Lhasy.“
Hlavní vírou Tibeťanů je upravená tibetská forma buddhismu. Buddhistické učení se na území Tibetu dostalo v 7. století a tradičně se zde tato víra rozděluje do čtyř hlavních proudů často označovaných jako buddhistické školy. Jsou jimi školy Ňingmapa, Kagjüpa, Sakjapa a Gelugpa. A právě jedním ze tří velkých klášterů patřící k poslední jmenované škole je i klášter Sera, který si v průběhu mé tří týdenní cesty po Tibetu přeji navštívit. Důvodem jsou zdejší mniši a jejich zajímavé odpolední setkávání pod stromy v klášterní zahradě. Klášter Sera byl založen v roce 1419. V dobách před čínskou okupací jej obývalo přes 6.000 mnichů. V současné době jich zde žije okolo pěti set. Učení školy Gelugpa je známé také jako „Cesta ctnostné řehole“ nebo „Škola vzorné ctnosti“ a její mnichy poznáte podle žlutých čepic. Zakladatel školy Conghapa je chtěl totiž odlišit od ostatních mnichů, a proto zavedl nošení žlutých miter. Tibetské kláštery ukrývají nepřeberné množství cenných pokladů v podobě tajuplných svatyní, knihoven plných vzácných svitků, soch, obrazů… Klášter Sera mě však zaujal nejen z fotografického hlediska také v jeho exteriérech.
Na zdejší zahradě se totiž den co den odehrávají disputace mnichů. Mniši tak vedou vědecké rozpravy o tom, co se v průběhu dopoledne v hodinách naučili. Vášnivě diskutují a sdělují si své myšlenky a názory na čerstvě probíraná témata. Můžou si i vzájemně vysvětlovat i podstatu učení, pokud by na hodinách vznikly nejasnosti. V průběhu disputace mniši často pleskají rukama právě na důkaz toho, že pochopili podstatu problému nebo proto, aby svého kamaráda popostrčili v jeho úvahách. Myšlenky, otázky i odpovědi tak poletují vzduchem, a hledají ta správná soukolí, kde pustit kořeny. Pozorováním vědeckých rozprav mnichů jsem zjistil, že myšlenky rozkvétají nejen v jejich hlavách. Po chvíli jsem si uvědomil lidskou podstatu každého z nás. Můžeme být mnichy, svatými, osvícenými, ale všichni jsme lidé se svými cnostmi a neřestmi, se svými klady a zápory. To krásné na našem světě je, že každý na sobě můžeme pracovat, zlepšovat se a vést kvalitnější a šťastnější život. A někdo toho docílí třeba jako mnich v tibetském klášteře.
CESTA ZA FOTKOU
Tibet jsem poprvé navštívil v roce 2010 a popravdě musím říct, že mě před, ale často i v průběhu cesty samotné provázely rozporuplné pocity. Ne snad z krásy a podstaty Tibetu, to vůbec ne. Moc jsem se těšil, plnil jsem si další sen. Zároveň mě vnitřně svíraly podivné pocity spojené s čínskou politikou. Tehdy jsem nejenom fotil, ale také natáčel materiály pro můj projekt Planeta Země 3000. Do Tibetu jsme vezl 60 video kazet, na které se měl celý materiál natočit (záznam na SD karty byl v té době finančně
nedostupný). Z mých předchozích zkušenosti z Číny, kdy jsem na každém letišti procházel pečlivou a velmi nepříjemnou kontrolou batohů s technikou, jsem neměl ani trochu radost. Představa, že vše, co se mi podaří v Tibetu natočit mi poté čínská policie znehodnotí nebo zabaví, byla stresující. O podmínce cestování s průvodcem, Lhase plné kamer, policistů, ani o tom, že i já jsem měl tajné za zády, psát snad ani nemusím. Často jsem využíval chvil, kdy jsme se s průvodcem rozešli do pokojů a vyrážel do ulic sám
a snažil se natočit a nafotit vše, jak jen to bude možné. Několikrát jsem před policisty utíkal. Naštěstí je Lhasa plná postranních uliček. V momentě, kdy jsem Tibetské hlavní město opustil a vydal se na venkov, byl klid. Sem tam vojáci zkontrolovali povolení k cestování po kraji, ale byl klid. Po návratu do ČR mi spadl pořádný balvan ze srdce. Vrátil jsem se totiž v pořádku nejenom já, ale i všechny materiály, které jsem za tu dobu pořídil.